Nejdříve něco k samotnému tanku. Ve hře napodiv přímo typ T-55 nemáme, ale T-54 na tieru IX se mu hodně podobá. Nakonec, i ve skutečnosti k sobě měly tyto modely hodně blízko. V odlitku věže byly sice drobné rozdíly, i zbraň T-55 byla o něco málo výkonnější než u předchozího modelu, ale ani v jednom případě nejde (z hlediska těchto testů) o nic zásadního. Pro lepší představu o tom, do čeho se zde střílelo, začněme modelem pancéřování věže T-54 z World of Tanks. Jak si můžete všimnout, zepředu je nejtlustším místem 200mm čelo věže a maska kanónu. Boky se pohybují mezi 120-150mm:
První ukázka bude z něčeho, co všichni dobře známe: odrazy. Jenom připomenu jediné pravidlo, které (snad) dodneška ve hře platí: jakmile granát dopadne na pancíř pod úhlem menším než 70°, odrazí se, pouze pro kumulativní (HEAT) to platí už od 80°. (Odteď budu popisky číslovat stejně, jako jsou označené na exponátu, abyste rychleji mohli najít místo, kde to konkrétní místo popisuji.) 4: U zásahů na fotografii šlo o odrazy průbojných (AP) granátů z blíže nespecifikované 57mm zbraně. Což odpovídá například britským šestilibrovkám (6-pdr), které lze najít v Churchillech nebo Valentine:
Zde je jeden spíše hypotetický zásah. 2: Tato díra vznikla průbojným (AP) granátem vlastního 100mm kanónu T-55 (jde o modernější variantu zbraní D-10, kterých najdete ve hře spoustu – počínaje SU-100 na tieru VI). Tohle místo by ovšem přímo na tanku zasáhnout nešlo, protože jde o kryt ložiska věže, který byl za normálních okolností ukrytý hluboko v korbě. 5: Typické zásahy tříštivotrhavými (HE) střelami. Spodní pochází z ráže 57mm, horní od 100mm ruského granátu. Ani v jednom případě nedošlo k penetraci. Všimněte si, že pancíř v okolí zásahů je pouze „okousaný“ střepinami, Nicméně horní zásah z větší ráže podle všeho roztrhl svár mezi zadní částí a stropem věže. K nějaké DMG tedy přeci jenom došlo: ;-)
1: Tři zásahy a jeden odraz průbojným střelivem ze 100mm hlavní zbraně tanku T-55. 3: Penetrující zásah kumulativním (HEAT) granátem z finské 88mm pancéřovky 55 S 55 „Raikka“. Šlo o zbraň výkony dost podobnou ruské RPG-7, z výzbroje ji vyřadili v osmdesátých letech:
Následuje pohled na to samé místo, jenom z jiného úhlu. 1: To jsou ty samé rány 100mm průbojnými (AP) granáty. 9: Tento zásah se ovšem trefil kumulativním (HEAT) 100mm granátem přímo do otvoru po průbojné 100mm střele. Protože Sověti vyvažovali ne moc slavnou penetraci svých děl (měly úsťovou rychlost střel jenom kolem 900 m/s) používáním kumulativní munice, dávali si záležet na její účinnosti. V tomto případě byl ten granát schopný probít téměř 400mm pancíře, ale nic mu nestálo v cestě. Proto ta paseka. Ten menší podlouhlý otvor napravo od zásahu není nějaká další penetrace, ve skutečnosti jde o střílnu spřaženého kulometu PKT, kterou výbuch roztrhl. Za pozornost stojí i prasklé sváry kolem lůžka hlavní zbraně. Stát se tohle na tanku, přestalo by fungovat řízení náměru (pohyb zbraně nahoru a dolů). No a z fotky je také jasné, že za dvaceticentimetrovou maskou kanónu nebylo lautr vůbec nic:
6: Nepenetrující zásah 57mm průbojným granátem. 8: Zásahy a penetrace 88mm kumulativní střelou z pancéřovky Raikka. Jak si můžete všimnout, ten vlevo je pod značným úhlem a ani ta penetrace nevypadá nijak přesvědčivě. To je to, co jsem popisoval u chování kumulativních (HEAT) střel posledně: pokud je zásah kumulativkou ne zcela úspěšný, poškození vnitřku tanku může být výrazně menší, než by odpovídalo „papírovým“ parametrům. Za zmínku stojí i škrábance kolem těch zásahů (i na předchozí fotce). Kromě samotné průbojné hlavice je na zádi HEAT granátů spousta kovových součástí. A protože k probití pancíře se dá použít jenom část energie nálože, tato různá stabilizační křidélka, raketové motorky a pod. se rozlétnou po okolí v podobě malých a poměrně lehkých střepin. Což stačí tak akorát na takováto kosmetická poškození:
7: Spousta zásahů z kumulativních (HEAT) granátů ráže 100mm z vlastního děla T-55. Ta největší podlouhlá díra ve skutečnosti není penetrace, ale mírně zdeformovaný otvor po zaměřovači, který byl spřažený s hlavní zbraní. Jak je vidět, na rozdíl od levé strany věže, kde jediná kumulativka kromě díry jak svět urvala i část lůžka kanónu, běžné zásahy jsou spíše malé otvory (i když jde o ráži 100mm). Za speciální zmínku stojí tři rány: Nahoře – přímo nad tou namalovanou sedmičkou – můžete vidět rýhu po zásahu pod extrémně malým úhlem. Kumulativnímu granátu k odpálení stačí i slabý ťukes, protože ty zapalovače na špičce fungují na piezoelektrickém principu. (Pokud znáte ty běžné zapalovače bez kamínků, jde o stejnou věc: malé šťuknutí jediným prstem a vznikne elektrická jiskra.) V tomto případě ale proud plynů a tlouk pouze vyrýply do pancíře drážku. Těsně pod ní je ufiknutý montážní hák. Pravděpodobně špatná trefa další kumulativkou. Všimněte si ale, že za ním není ani stopa po nějakém dalším poškození z tohoto směru. Hlavice jenom neškodně pšoukla kamsi do prostoru (pamatujete na funkci představných pancířů?). A nakonec zase jeden nepřesvědčivý zásah úplně vespod. Je také označený jako penetrace, ale nejspíše byla z té sorty, která by moc škody v interiéru nenadělala a na úplnou likvidaci následků by asi stačila i jednoduchá protistřepinová vložka. Ty drobné krátery všude kolem jsou opět pouhé zbytky po bočních fragmentech výbuchů:
No a nakonec zde máme celou přehlídku účinků různého střeliva. 4+10: Vícero zásahů 57mm průbojnými granáty. Některé výstřely způsobily větší průstřel než byla ráže, protože pancíř se „vlomil“ dovnitř věže (pamatujete si střepinové účinky AP granátů?). Za zvláštní zmínku stojí ta penetrace úplně vpravo, protože k ní došlo už pod značným úhlem. Ovšem – koukáme se na zadní část věže, kde je průměrná tloušťka pancíře jenom něco málo kolem 60mm. 5: Typické dopady tříštivo-trhavých (HE) granátů. Spodní je z ráže 57mm, horní 100mm. Žádný z těchto zásahů nepenetroval. Nicméně na horním je vidět, že střepiny, které narazily do pancíře z něj dokázaly „seškrábnot“ několik centimetrů. Zkuste si ale domyslet, kam by zbytek těch střepin na tanku letěl. Správně, do stropu korby – kde má konkrétně T-55 motorový prostor. Přesně s tímto způsobem poškození tanku počítá vzorec pro výpočet poškození od HE střeliva ve hře.
Jak vidíte, ono se to od toho, co známe ze hry vlastně ani moc neliší. Vliv generátoru náhodných čísel (RNG) bych až tak neřešil – i když otázka míry jeho vlivu (+-25%) by možná za diskusi stála. Ono vidíte, že ani někde na střelnici ne každá trefa úplně klapla. Dnešní tanky se s tím už díky meteorologickým senzorům, čidlům na zbraních a počítačům umí vyrovnávat mnohem lépe. Ale tahle generace ještě doopravdy trpěla na značné kolísání výkonu střelby. Mohly za to ne zcela stejné granáty (stářím, skladováním, výrobcem), vlhkost vzduchu, směr větru, teplota závěru a hlavně…
Problémem je spíše to, že o dalších náhodách se ve hře rozhoduje uměle – od stolu. A ty ještě dále účinek RNG násobí. Takže přesnost zbraní je do značné míry pouze vycucána z prstů vývojářů. Velké zbraně na lehkých vozidlech jsou kolikrát přesnější, než flusátka na těžkých kolosech. A už to je technický nesmysl. Když se pak ještě navíc rozptylné obrazce (kam v rámci přesnosti a s jakou pravděpodobností střely dopadají) spíše podobají ruletě než čemukoliv skutečnému (prý skutečný rozptyl nejde simulovat - haha), je na problém zaděláno: vlastně se pak už nedá spolehnout na nic. To už skoro střílíme poslepu - a ještě se u toho musíme modlit.
Kdyby to takhle fungovalo i ve skutečnosti, testy jaké v tomto případě dělala finská armáda, by úplně postrádaly smysl.
Ovšem - naděje umírá poslední, že jo. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat