Přídavné pancéřování – fungování v reálu a ve hře

Varuji vás, tohle je dlouhé. Začalo to nevinným dotazem na Spall Liners v naší komunitě. Když jsem pak hledal detailní informace o tomto příslušenství, našel jsem ve všech jazycích tolik plácavých a bláznivých teorií lidí kolem WoT o protistřepinových vložkách a představném pancéřování, že se vůbec nedivím, že ve hře obojí někdy funguje podivně. Kdo by to také mohl kritizovat, že? Tak jsem se rozhodl tohle téma nějak zásadně uzemnit: co by tahle výbava měla nebo neměla ve hře dělat? Co z toho dělá už teď?

Spall Liners (protistřepinové vložky) jsou jako Colombova žena: nikdo je na tancích nevidí a jejich účinky jsou také tak trochu záhadou. Napodiv jde o věcičku, která je i v současnosti hodně rozšířená. Najdete je na neprůstřelných vestách stejně jako obrněných automobilech. Naopak, na moderních tancích už téměř vůbec, jenom na některých lehčích bojových vozidlech. Důvodem jsou moderní vrstvené pancíře, které tím, že kombinují měkké a tvrdé vrstvy, obsahují keramické prvky a podobně, už tlumí spousty následujících účinků různé munice i bez dodatečných přídavných prvků.

Spousta lidí si protistřepinové vložky plete s představným pancířem. Tedy těmi různými „zástěrkami“, „sukněmi“ a přídavnými plechy kolem věží. Tento druh dodatečné ochrany se naopak dodneška montuje zvenčí – a to i na nejmodernější tanky. Jejich účel a fungování je ale úplně rozdílné.

Co oba typy dodatečného pancéřování spojuje je to, jak se chovají v reálu. A tam tedy musíme začít.

Nejdříve něco o munici, zásazích…

Abychom správně pochopili funkci protistřepinových vložek, musíme si nejdříve udělat jasno v tom, co to vlastně ve druhé světové ničilo tanky. Napodiv to nebyl samotný průstřel pancíře průraznou (AP) střelou. Ten vlastně obvykle nadělal nejméně škod. (Netvrdím, že nebolelo, když vámi proletěl protipancéřák třebas ráže 90mm. ;-) ) Hlavním průšvihem ale ve skutečnosti bývala spousta rozžhavených kusů pancíře samotného tanku poletujících jeho vnitřkem.

To platilo už pro prosté průstřely lehkých tanků ze začátku války. Například posádky původně československých tanků LT 38 používaných Němci pod označením Panzer 38(t) si stěžovaly, že poletující nýty a střepy pancíře nadělaly více škod, než samotné granáty. Což byl důsledek toho, že ještě nebyly svařované ale nýtované a navíc byl jejich pancíř příliš tvrdý a tím pádem křehký. Pancéřování pozdějších tanků výrazně ztloustlo a pružnost se stala stejně důležitým parametrem jako jeho tvrdost. Ale ani to zdaleka neznamenalo konec zraněním kusy vlastního tanku.

Dobře to dokresluje tento obrázek, který vlastně s tanky nemá nic společného. Jde o experimentální výstřel malé kuličky  velmi vysokou rychlostí do kovového bloku. Všimněte velice pozorně té dutiny, která vznikla na straně odvrácené od nárazu. Teď si to v hlavě všechno hezky zvětšete až na ráži tankových kanónů – a musí vám být jasné, že ještě než vůbec granát pronikl dovnitř, z vnitřní strany pancíře se už odtrhly jeho velké kusy. Následoval průraz, který vmetl do prostoru posádky další desítky úlomků. To vše tam létalo interiérem rozžhavené do běla a vysokou rychlostí.

Takže i když si člověk řekne, že zásah na fotce vlevo skončil neobyčejně šťastně, už tohle nejspíše nebyla žádná selanka. Všimněte si, kolik velkých kusů pancíře z vnitřní strany vlastně chybí…

Protože jak všichni víme, penetrace nikdy není dost, vyvinula německá firma Rheinmetall první střely typu s tzv. wolframovým jádrem. Ve hře je máme označené jako APCR (Armour Piercing Composite Rigid – což je v překladu kombinovaná protipancéřová průbojná střela s tvrdým jádrem, oficiálně se jí ale česky říká vysokorychlostní kaliberní průbojná střela).

Rozdíl proti klasickým AP granátům je v tom, že většinu střely tvořil měkký kov. Ovšem v ose bylo vložené něco jako masivní superhřebík z karbidu wolframu. Wolfram je mimořádně těžký kov (měrnou hmotností leží někde mezi olovem a zlatem). A ve formě karbidu je také extrémně tvrdý. Na stupnici leží těsně za diamantem. Navíc má mimořádně vysoký bod tavení, takže ani teploty vzniklé při nárazu nemění jeho mechanické vlastnosti.

Malá historická odbočka: To, že ve hře figuruje jako prémiová munice, je úplně v pořádku. Ve všech armádách zúčastněných ve 2. světové válce šlo o vzácnost. Prvním důvodem bylo, že karbid wolframu se používal i v obráběcích strojích (frézách, vrtácích atd.) a továrny pro masovou válečnou výrobu měly přednost. Druhý důvod byl mnohem prozaičtější: zpracování tohoto materiálu bylo neobyčejně složité. U Němců se po dni D přidružil ještě třetí důvod: wolfram dováželi ze Španělska a Portugalska a invaze všechny rozumné transportní trasy prostě přerušila. Americké posádky Shermanů prý v Normandii dostávaly kvůli Tigrům a Pantherům ve svém palebním průměru (90 kusů) pouze dva (!) wolframové náboje.

Jak tedy tato vzácnost fungovala? Při nárazu se měkká slupka střely APCR rozplácla o pancíř a jádro pokračovalo v letu. Při extrémních rychlostech přesahujících 1 km/s se klasická ocel zasažená na miniaturní ploše začala v mžiku chovat jako kapalina. Jádro pancířem tedy bez problémů proletělo. Ale protože všichni víme, jak je to s mimořádně tvrdými materiály (vzpomeňte si na sklo) – jakmile tomu už uvnitř tanku nic nebránilo, měl onen superhřebík tendenci se rozletět na spoustu malých, jako břitva ostrých a přitom supertěžkých střepin. Tak to vidíte: Ani superprůbojná munice si se střepinami nedala pokoj.

A to se ještě stále bavíme jenom o těch nejjednodušších zásazích jedněch pasivních kusů kovu do jiných pasivních kusů kovu. Když k tomu přimícháme nějaké ty výbušniny, věci začnou být ještě zábavnější.

Netrvalo dlouho, než tankisté zjistili, jaký průšvih představuje dělostřelectvo. Nejenom kvůli střepinám, které dokázaly prorazit různá slabá místa tanků. (Zde si mnoho lidí neuvědomuje, že nešlo moc o přesnost. Když kolem létají statisíce těžkých kusů kovu, nějaký se nakonec strefí do průzoru, poklopu nebo krytu motoru…) Ale co víc: když dostal tank velkým tříštivotrhavým (HE) granátem i do dobře pancéřované části a zvenčí jej jenom poškrábal – stejně mnohokrát dokázal urvat uvnitř část výbavy či dokonce pancíře (kuk zase na fotku s kuličkou!) a rozprášit je po celém interiéru.

Britové se už na konci 2. světové rozhodli tento efekt ještě vylepšit a vymysleli střely HESH (High Explosive Squash Head – něco jako vysoce explozivní s měkkou hlavou, oficiální český název ale je protipancéřová střela s plastickou hlavou). Ve hře je mají pouze britská vozidla od tieru IX výš: například střední tank FV4202 a stíhač FV215b (183). A oba těmito granáty nadělují dost drsné poškození (480 resp. 1 750). Při papírové penetraci (210 resp. 230mm). Proč papírové? Protože střely HESH vlastně nic nepenetrují.

Ve skutečnosti je to něco jako šlehačkový dort z plastické trhaviny. Přiťápne se zvenčí na pancíř a pak bouchne. Protože jde vlastně o vysoce brizantní výbušninu (rázová vlna tvrdá jak beton se od výbuchu šíří rychlostí řádově několik kilometrů za sekundu), pancíř dostane takový úder, že z jeho vnitřní strany se vytrhnou velké kusy, které svou rychlostí značně poničí posádku i vybavení. Zvenčí přitom zůstane tank jenom mírně osmahlý. Na obrázku vlevo vidíte vnitřní stranu pancíře zasaženého hlavicí HESH. Ne, doopravdy tam není žádná díra.

Proč to tak funguje? Mohl bych zabrousit do fyziky, abych vám tuto podivnost zkusil popsat, ale je to zbytečné. Prostě se koukněte na tu animaci vlevo. Jde o tzv. Newtonovo kyvadlo, které funguje na přesně stejném principu. Prostě se energie téměř beze ztrát přenese někam jinam…

Aby byl výčet kompletní, nemůžeme vynechat další druh střeliva, který se začal masově používat už za Druhé světové: kumulativní (HEAT) granáty. Ty pro změnu spoléhají na propálení pancíře usměrněným výbuchem. Přední část střely je vlastně prázdná. Jenom na její špičce je zapalovač. Ten po nárazu vyšle impulz do dna nálože tak, aby se tlaková vlna utvářela zezadu směrem dopředu. Ta pak narazí do kovové (obvykle měděné) vložky, kterou okamžitě roztaví. Trychtýřový tvar nálože a vložky způsobí, že se proud rozžhavených plynů se stlačeným a velice horkým kovem (kterému se říká tlouk) tlakem ze všech stran zformuje do úzkého proudu a obrovskou rychlostí řítí vpřed. I když hmotnost tlouku není nijak oslnivá (maximálně pár set gramů), rychlost a tlak způsobí proražení pancíře.

Následky si není těžké domyslet: do interiéru tanku to „foukne“ pod tlakem asi 4 tuny na centimetr čtvereční směs rozžhavených plynů, tlouku a roztaveného pancíře. Zejména pokud má tank uzavřené všechny poklopy, smrtící je obvykle už rázová vlna. Naše uši, mozek a plíce rozhodně nejsou nijak odolné vůči náhlému a takto obrovskému přetlaku. O oblaku žhavých plynů ani nemluvě. I při ne moc povedeném zásahu (kdy část proudu plynů nevnikne do vozidla, ale přesto dojde k penetraci), stále z toho otvoru vylétne spousta malých, extrémně rychlých projektilů.

Všimněte si, co mají všechny tyto účinky na pancíř tanku společné: Jestliže se všechny druhy snaží přes hrubý vnější plášť překonat s co největší energií soustředěnou na malém prostoru, za pancířem spoléhají spíše na spousty drobných a rozptýlených úlomků. Ale ty jsou už ze své podstaty úplně jiné balistické kafe…

…a teď o samotných vložkách…

Protistřepinové vložky byly za 2. světové velice vzácnou výjimkou. Někde jsem viděl fotku z pozdního Tigru II s jednou instalací, ale když jsem ji hledal znovu, už ji ani Google nenašel. Přitom šlo ještě o hodně primitivní konstrukci, která sestávala pouze asi z 15 centimetrových sloupků, na kterých byl přimontován pod hlavním pancířem ještě dodatečný 2 cm tlustý ocelový plát. Ano, to byla po dlouhou dobu (v podstatě až do sedmdesátých let) hlavní podoba protistřepinových vložek.

Vtip je v tom, že značná část těch proudů malých částeček velice rychle ztrácí svou energii. Díky nízké hmotnosti už nemají kdovíjaké penetrační schopnosti. Stačí na průlet lebkou, plechem palivové nádrže, nebo mosazným plechem nábojnice. Ale další pancíř? S tím už si poradí málokterá střepina.

Účinnost vložky tedy logicky stoupá s její vzdáleností od primárního pancíře. Je to prosté: o co méně energie je třeba zachytit na nějaké ploše, o to je vložka účinnější. Protože z průstřelu se fragmenty obvykle šíří v kuželu s úhlem rozptylu asi 90°, čím je vložka dále, tím se také původní koncentrovaná energie rozptyluje na větší plochu.

Jenomže zvětšování vzdálenosti vložky od pancíře současně značí i zmenšování prostoru pro posádku, střelivo a další vybavení. Pak nepřekvapí, že masověji se začaly protistřepinové vložky objevovat až v tancích z padesátých let, kde se s tímto extra prostorem počítalo už při konstrukci. Jak jsem již naznačoval, dnešní pancíře složené z mnoha vrstev tvorbě střepin zabraňují do té míry, že co nezastaví ony, už nějaká další vrstva nezachrání. První z nich (tzv. Chobham) vznikl koncem šedesátých let ve Velké Británii. Ale to je jiný příběh.

Sice už na konci druhé světové se objevily pokusy použít materiál z tzv. flakových vest (vznikly původně pro ochranu posádek bombardérů proti střepinám z protiletadlových granátů – proto ten název) na vnitřní obložení, které by potřebovalo mnohem méně prostoru. Moc účinné to ale nebylo. Šlo vlastně jenom o tenké plátky magnéziové ocele všité mezi pár vrstev pevného textilu. V lepším případě dokázaly zastavit něco s energií střely z 9mm pistole. Lepší než nic, ale těch střepin tam stále dokázalo poletovat tolik, že to vlastně nemělo význam. Balistický nylon a zejména Kevlar, které se pro tento účel využívají dneska, přišly ke slovu až mnohem, mnohem později.

Abychom ale předešli omylu: Protistřepinové vložky málokdy byly stoprocentně účinné. Ano, uměly spousty fragmentů zastavit anebo výrazně zpomalit, ovšem zejména s přetlakem a žhavými plyny kumulativek toho moc nenadělaly. Ale i když byl zásah příliš silný, přinejmenším téměř vždy dokázaly zúžit kužel částic, které vletěly do interiéru. Prostě přes vložku nepřešly alespoň ty, které změnou dráhy přišly o většinu energie.

…a o tom, jak se chovají ve hře.

Podle skutečnosti bychom tedy ve hře Spall Liners měli potkávat až někde na tierech IX a X. Mají je ale k dispozici všechna vozidla. Včetně těch, které historicky spadají až někam do dvacátých let. Jediné, co trochu oslabuje tyto nesrovnalosti je to, že ve hře se vložky dělí na čtyři kategorie:

• Light Spall Liner. Lehká PV – cena 50 000 stříbrňáků, váha 250kg, 20% účinek.
• Medium Spall Liner. Střední PV – cena 200 000 stříbrňáků, váha 500 kg, 25% účinek.
• Heavy Spall Liner. Ťěžká PV – cena 500 000 stříbrňáků, váha 1 000 kg, 30% účinek.
• Superheavy Spall Liner. Supertěžká PV – cena 750 000 stříbrňáků, váha 1 500 kg, 50% účinek.

Procenta účinnosti se vztahují ke třem věcem:

Při výpočtu účinků exploze (splash damage) zvyšují účinek pancíře. Ve vzorci v podstatě o příslušné procento zvýší jeho tloušťku. No a kdo by nechtěl o polovinu tlustší pancíř, že? Akorát – to je pouze jediná položka v poměrně dlouhém vzorečku. A stejně to nemá vliv na jakékoliv penetrující zásahy – dokonce ani od tříštivotrhavých (HE) granátů. Přitom je samozřejmé, že na čím tlustší základní pancíř vložky přidáte, o to je efekt výraznější. A naopak – čím je tenčí, tím je vliv vložek menší.

O dané procento účinnosti snižují následky nárazů (rammingu). Popravdě, tohle je tak trochu záhada. Netuším proč a jak by zrovna tohle měly dělat. Jak jsme si vysvětlili, s ochranou vnějšku nemají nic společného a se silným tupým nárazem nic nenadělají.

O příslušné procento účinnosti snižují pravděpodobnost zabití členů posádky. Tohle je nejvýznamnější efekt protistřepinových vložek. A jak už víme, také nejlogičtější. Když si to srovnáte se stejným preventivním účinkem – ale pouhých 15% - velké lékárničky (Large First Aid Kit), která stojí 20 000 stříbrňáků, poskytuje už i ta nejlehčí vložka o 5% procent více ochrany. Navíc vám zůstává nastálo a pro kritické situace si ještě stále můžete s sebou vozit více než šest krát levnější malou lékárničku (Small First Aid Kit).

Z toho všeho tedy vyplývá, kdy jsou Spall Liners dobrá volba:

• Na vyšších tierech. Důvody jsou dva: Jednak již máte k dispozici vyšší typy (minimálně střední PV) a jednak jsou zde dělostřelci méně přesní, ale dokáží napáchat spousty škod právě svým obrovským splashem (klidně vás někteří poškodí na šířku dvou tanků). Redukce těchto následků je jediná balistická jistota, kterou o vložkách ve hře máme. Naopak ale stále počítejte s tím, že i spousta takto vyspělých vozidel má stále tenké stropy, takže pokud to schytáte seshora, tyhle HE granáty vám spíše vletí dovnitř (jejich penetrace už na to obvykle stačí) – a je po vás.
• U vozidel s malou pohyblivostí. V nich máte problém uhýbat dělostřelcům a nějaká ta váha navíc vás už nezabije. Když se stane z vaší špatné akcelerace akcelerace ještě o chlup smutnější, nic moc to už nezmění. Když nemůžete spoléhat na to, že ujedete další ráně, máte alespoň malou šanci, že další nebude přímý zásah. U těchto vozidel obvykle už máte k dispozici supertěžkou verzi, takže poloviční bonus k pancíři se rozhodně počítá. Když se dělostřelec tieru X se základním potenciálním poškozením 2 000 trefí těsně vedle vás, hra vaším směrem vypočítá kužel s úhlem 15°a vloží do něj polovinu možného poškození. I kdybyste v jeho dosahu měli velké plochy, která by normálně šly penetrovat, bonus je vylepší o polovinu. Jak se ale ještě dozvíte, to ani v ideálním případě neznamená pouze poloviční poškození!
• U vozidel, která trpí na častá úmrtí členů posádek. Typicky to bývají odolné tanky, které mají známá „klasická“ slabá místa: velitelské věžičky (např. britské stíhače), kulometní střeliště (americké těžké tanky), poklopy řidičů (ruské tanky). Kolikrát na uzdravování prostě nemáte dost lékárniček. Připočtěte k tomu ochranu i proti nízkotierovým dělostřelcům, kteří sice mívají směšný dosah exploze (splash), ale i při ne moc povedeném přímém zásahu s malým poškozením dokáží nadělat paseku v posádce. A když jsou všichni mrtví, jste ze hry. Takže si k tomuto bodu určitě připočtěte i vozidla s malými posádkami (2-3 lidé).

No a rovněž není těžké říct, kdy jsou Spall Liners zbytečnost, nebo spíše na škodu:

• Jste pohybliví a hrajete ofenzivně. Tohle ani tak není o samotných vložkách, jako spíše o tom, že do těch limitovaných třech pozic pro dodatečnou výbavu máte k dispozici několik mnohem lepších voleb – jako jsou nabijáky pro rychlejší střelbu, optika pro větší dohled, ventilace pro nakopnutí všech členů posádky, stabilizátor či zlepšený náhon děla pro rychlejší míření… Protistřepinové vložky vám proti nejčastějším penetracím průbojnou municí zblízka nijak nepomůžou, ale velice často ucítíte jejich váhu při manévrování.
• Jste lehký tank. V tomto případě jednoduše platí, že pohyblivost je váš nejlepší pancíř. A o část z ní přijdete, když zvýšíte váhu svého vozidla. Pokud chcete snížit pravděpodobnost, že přijdete například o pásy nedalekým zásahem dělostřelce, raději zainvestujte do zesíleného podvozku. Ten vás navíc ochrání před jeho poškozením při nenadálých skocích, když si budete někudy zkracovat cestu.
• Chcete zatopit nenáviděné artilerii svou „nesmrtelností“. Tohle je asi nejnesmyslnější motivace vůbec. Už z principu výpočtu poškození při zásazích třištivotrhavou municí ve hře vyplývá, že výsledné poškození bude nižší maximálně o 10-20%, jestli vůbec. Důvod je prostý: na mnoha místech vozidel je tak slabé pancéřování (v případě různých kukátek často dokonce nulové), že jeho zesílení co i o 50% nebude znamenat vůbec žádný rozdíl. A připomínám, že před nejhoršími – penetrujícími - zásahy vás to stejně neochrání.

Popravdě, nechce se mi ten vzorec podrobně popisovat, byla by to hrozná nuda. Snad bude stačit si zapamatovat, že čím větší řacha a čím blíže, tím je účinek protistřepinových vložek slabší. Když bouchne atomovka z T92 (americký dělostřelec tier X s poloměrem výbuchu 6 metrů standardním granátem s poškozením 1 850) těsně u boku Focha (francouzský stíhač tier X), jeho těžká vložka s teoretickým bonusem pro pancíř 30% ubere z výsledného poškození – podržte se – jenom 13 bodů poškození. Z původních 881! Což je obrovské, neuvěřitelné a úžasné – jediné procento… Když to ale bouchne těsně před ním, díky mnohem silnějšímu přednímu pancíři už bude poškození s vložkou menší o celých 8%.

Zdá se to málo, ale má to jeden docela zásadní efekt: posouvá to celkovou hranici, do jakého okruhu může výbuch vozidlu vůbec ublížit. V tom druhém případě to je už půl metru. Jinými slovy: tam, kde by Foch zepředu ještě stále mohl schytat nějakých 60 bodů poškození, by ten samý Foch s vložkami byl už úplně v suchu. A tedy i mimo možnost vedlejšího poškození např. kukátek, zbraně a pod.

Takže ještě jednou:

Ve hře protistřepinové vložky v žádném případě nesnižují potenciální poškození od tříštivotrhavých granátů o 20 či 50%. Výsledných efekt je výrazně nižší a silně závislý na účinnosti původního pancíře vozidla na straně přivrácené k výbuchu. Nejdůležitějším a nejspolehlivějším efektem protistřepinových vložek je ochrana posádky.

V principu je tohle chování docela správné. Pokud máte papírový pancíř, jeho základní ochranu nemůžete nějakým doplňkem zásadně vylepšit. Pokud nějakou průbojnou střelu nezastaví hlavní pancéřování, vložka může účinky mírně ztlumit, ne však zrušit. Nejkřehčí výbavou tanku jsou lidé. Čím měně co i malých částeček létajících uvnitř, o to více je posádka v suchu. A tohle hra respektuje.

Co na vložkách nefunguje správně?

V první řadě – neměly by se chovat stejně k různým druhům munice:

Zásah klasickým průbojným střelivem (AP) by měl být alespoň mírně ovlivněný (mínus 10% na poškození vybavení – tzv. alfu - například). Jednoduše proto, že část střepinového účinku díky vložkám v interiéru poškodí méně výbavy (munici, zbraň, rádiostanici…).

Granáty s tvrdým jádrem (APCR) by měly být –zatím - postižené úplně stejně. Důvod není v tom, že by se stejně chovaly. Ale ve skutečnosti mají ve hře stejný účinek na interiér jako klasické AP. Což - jak jsme si popsali na začátku - není tak docela pravda (vzpomínáte na ty těžké rychle letící střepy?). Pokud by jim někdo v budoucnu tento parametr vylepšil, pak by se ale měl výrazně zvýšit i účinek vložek na ně. Kompaktní AP střelu nějaké vložky nezajímají. Ale některým střepinám z jádra APCR by už dokázaly zatnout tipec. Za současného stavu ale nula z nuly pošla, takže nám to může být zatím jedno.

Kumulativní střely (HEAT) už jsou na tom hůře. U nich by úplně správně měla ochrana kolísat od 0 do asi 80% podle úhlu dopadu a úspěšnosti penetrace. A to už i bez prostistřepinových vložek. Ty by pak měly stejně rozdílně dodatečně tlumit následky. Nic z toho ovšem zatím nedělají. Hra je po penetraci už bere jako běžné průbojné střelivo. Poškození kumulativkami tedy vložky vůbec nebere v úvahu – stejně, jako ve všech předchozích případech.

Střely s plastickou hlavou (HESH) jsou asi největším hříchem současného modelu. Způsobuje to už fakt, že je jim přisouzená penetrace. Což jak jsme si ukázali, je holý nesmysl. Sami vývojáři přiznávají, že namodelování jejich správného chování by bylo složité. Současně ale prohlašují, že se vlastně chovají jako běžné trhavotříštivé granáty. Jen mají tu brutální penetrací navíc. Což má u protistřepinových vložek hodně divné důsledky: pokud HESH „penetruje“, nefungují. Pokud nepenetruje, stejně se vypočte onen kužel „střepin“ směrem k nejslabšímu místu tanku - a tam jakože vložky zaberou. Takže jejich bonus nejčastěji „zlepšuje“ pouze stropy korby. Ty mají ovšem srandovní tloušťku. Při poloměru výbuchu přes 5 metrů (HESH vystřelený z FV215b (183)) můžete i v desítkovém vozidle počítat maximálně s 3% snížením poškození, pokud máte ve výbavě vložky. A to i přesto, že se toho vlastně vůbec žádné střepiny neúčastní. Přitom už od vzdálenosti pár centimetrů od pancíře to Newtonovo kyvadlo vůbec nefunguje. Přesto ve hře od HESH můžete schytat kolem 800 poškození a to takovým způsobem, že s tím vložky téměř nic nenadělají. A to je jednoznačně úplně špatně.

Abyste to lépe pochopili, vzal jsem kousek jakéhosi vědeckého pořadu a upravil jsem ho jako dodatečnou ilustraci. Ta první exploze připomíná HESH. Akorát u těchto hlavic bylo důležité, aby se plastická trhavina co nejvíc rozplácla na pancíři. Čím větší průměr, tím větší střepinový účinek na druhé straně. Zde použijí pouze kuličku. A navíc, deska je položená na kameni, což působí jako dodatečná opora. Takže k vytržení z druhé strany nedojde. Za pozornost rovněž stojí, že na straně výbuchu se vytvoří jenom malý důlek – a i ten vlastně odpovídá pouze místu, kde byla trhavina v přímém styku s pancířem. Už o pár centimetrů dále není kov ani osmahlý. Právě kvůli tomuto je nesmyslný „střepinový“ efekt HESH granátů ve hře.

Druhý výbuch hezky ilustruje fungování kumulativních (HEAT) granátů. Všimněte si přitom, jak zásadní význam má přesná vzdálenost exploze od pancíře. Když hlavice vybuchne příliš blízko, rázová vlna z kužele nestihne vytvořit soustředěný proud plynů a pouze se neškodně „rozplácne“ o pancíř. Pokud by byla vzdálenost příliš velká, začne se proud rozptylovat a než dosáhne pancíře a ztratí průraznost. Podle výsledného otvoru velikého jenom asi jako pětikoruna si můžete udělat představu, na jak malé ploše musí ta exploze působit. Za pozornost stojí i ten mělký kráter na straně odvrácené od výbuchu. Kontrolní otázka: kam a jak asi ta ocel zmizela? ;-)

To nás posouvá k další (nebojte, už kratší a ještě obrázkovější) části věnované představným pancířům.

Představné pancéřování – skutečnost a modely tanků ve hře

Ty různé „sukně“ nebo „límce“ kolem věží jsou ve World of Tanks podivná zvířata. Na rozdíl od protistřepinových vložek totiž jsou vidět. Ale na tancích je najdete jenom výjimečně, i když zejména u německých vozidel pozdějších verzí šlo o docela běžnou a hodně rozšířenou výbavu. I tam kde je potkáte, nemusí ale vůbec fungovat. Jednoduše proto, že ve virtuálním modelu pancéřování vůbec nejsou. Typickým příkladem je Pz. Kpfw. IV Schmalturm. Má sice (na tu dobu) poměrně výjimečné klecové zástěrky, které můžete obdivovat v garáži či v bitvě, ale nemají vůbec žádný vliv na zvýšenou ochranu tanku.

Jak je to možné? Každý tank ve hře sestává ze tří modelů. Jeden je, řekněme „optický“. To je ten, který vidíte zde – a ve hře. Pak je tam model, který simuluje rozmístění posádky, motoru, palivových nádrží apod. ve vozidle. Ten slouží na simulaci poškození modulů. A nakonec je tam takříkajíc „balistický“ model. To je ten, podle kterého se určují účinky dopadů střel na různá místa. Balistické výpočty (které provádí herní server) přitom berou do úvahy složení, úhly i tloušťku pancíře, kam granát dopadl. V tom nejlepším případě jsou všechny tyto modely shodné, jako v případě Pz. Kpfw. IV Ausf. H. Všimněte si v tom barevném (balistickém) modelu oněch purpurových částí – ty potvrzují, že jde nejenom o estetický, ale opravdový doplněk pancéřování vozidla:

No a úplně super je, když se to s čím si hrajeme docela věrně podobá skutečnému vozidlu (tank na fotce se liší pouze dělem). Současně si všimněte, kolik je mezi věží a představným pancířem místa – dost na pohodlný posez. Pěchota se tam vozila i v docela hojném počtu (osmičlenné družstvo) a „límec“ jim sloužil jako zábradlí.

V horších případech ovšem hra ignoruje představné pancéřování i celé jedné kategorie vozidel. Nejkřiklavějším příkladem jsou britské tanky. Většina z jejich pozdních provedení má kolem celé věže kónické schránky na nářadí, náhradní díly a osobní věci posádky. Jejich tvar a umístění nejsou vůbec náhodné – sloužily současně jako představný pancíř. V balistickém modelu po nich ale není ani vidu ani slechu. Dokonce ani u tanku, který má schránky doplněné extra plátem chránícím záď věže. Balistický model dokazuje, že jediné, co má pro hru nějaký opravdový význam, je doplňková „sukně“ kryjící pásy:

Teď si můžete položit otázku, proč je to vůbec důležité. U průbojné munice (AP, APCR) hra - zcela správně - pouze přičte těch 5-40mm pancíře k tloušťce toho hlavního. A to rozhodně neznamená nějakou zásadní změnu.

Ovšem u všech druhů výbušné (HE) munice je všechno jinak. I když totiž ty plechy vypadají trochu směšně, jejich účelem není zabránit výbuchu. Ale přinutí granáty explodovat ve větší vzdálenosti od pancíře:

• U tříštivotrhavých (HE) projektilů to i ve hře znamená, že střepiny nemají jak zasáhnout strop korby. Anebo přinejmenším výrazně zmenší plochu, kterou může exploze postihnout. Není to jisté, ale teoreticky by představný pancíř měl úplně bránit penetraci HE granáty. Z prostého důvodu: prostě penetrují pouze představenou část, která je ale přivede k výbuchu. Hlavní pancíř už tedy mohou zasáhnout pouze střepiny. Vzhledem ke vzorci, jak se toto poškození počítá, by i v tomto případě měly být následky mírnější. Žádná tvrdá data na toto téma ovšem nejsou zatím k dispozici, ale není důvod, proč by to mělo být jinak. Měl by to zařídit sám úplně běžný způsob výpočtu.
• Jak už si můžete pamatovat z videa, u kumulativních (HEAT) střel značí předčasná exploze výrazné snížení penetrace. Ve hře platí, že na každých 10cm, o které střela vybuchne dříve, ztrácí 5% ze své penetrační schopnosti. Když tedy bouchne o půl metru dříve, už nepenetruje 200mm, ale jenom 150mm hlavního pancíře. Což u (většinou prémiové) munice umí naštvat. Když se k tomu navíc přičte – jakkoliv srandovní - tloušťka toho plechu, už to vše dohromady může znamenat docela významný rozdíl mezi penetrací a neškodným cinknutím.
• Jenomže, pak zde máme starou známou hříšnici: střelu s plastickou hlavou (HESH). Ta zcela logicky, když bouchne na představném pancíři, už vůbec nemá jak poškodit ten hlavní. Sice ten plech rozmetá, ale tyto „střepiny“ mají srandovní (rozuměj žádnou) penetrační schopnost. Takovýto zásah by tedy měl mít nulovou šanci na jakékoliv poškození tanku. Jenomže – HESH granát teď není představným pancéřováním ve hře nijak ovlivněný. Pokud tedy jeho „penetrace“ stačí na součet představný+hlavní – prostě „penetruje“. A pokud nestačí, stejně se chová jako střepinová HE střela. Obojí je úplně špatně. Mně osobně tedy připadá naprogramování reálného chování HESH střel jednodušší, než u HEATů – ale kdo by si pak – při nemalé šanci, že neudělá vůbec nic - toto drahé prémiové střelivo kupoval, že? ;-)

 

A ještě malý dodatek ke „klecím“

Jak jsme si ukázali, u Pz. Kpfw. IV Schmalturm ty jeho „síťky“ na bocích ve hře nefungují. A přitom by měly. Napodiv jde dneska o jediný druh představné ochrany, která zažívá renesanci. Stejně jako v dnešních střetech se totiž postrachem tanků stali hlavně pěšáci s ručními protitankovými zbraněmi.

Nejznámější z nich byl Panzerfaust. Onen Lidový útočník (Volkssturmer) na obrázku drží pouze dřevěnou maketu. Ale nemohl jsem ho sem nedat už kvůli tomu kyselému výrazu ;-) . Nicméně je už i z ní vidět typický tvar granátu. My už víme, že ten přední kužel je prázdný. Slouží pouze na to, aby kumulativní nálož ve druhém kuželu vybuchla ve správné vzdálenosti od pancíře.

I dneska je ale mnohem běžnější jiný tvar kumulativní nálože. Ten vidíte na obrázku při nabíjení Panzerschrecku (což byla vlastně jenom německá kopie americké Bazooky). Takto tvarovaný granát má vepředu distanční tyčku, která má na konci elektrický nárazový zapalovač (pomocník ho právě odjišťuje tím, že z něj odstraňuje ochrannou kuklu). Princip už známe: elektrický impulz se odvede k rozbušce u dna nálože a ta se odpálí. Opět v přesně vymezené vzdálenosti. Rozdíl proti buclatému tvaru střely z Panzerfaustu je zřejmý: podstatně menší aerodynamický odpor. To znamená větší dostřel i přesnost. Takový dnešní granát pro RPG-7 je to samé v růžovém. Když se podíváte na dnešní tankové HEAT střelivo, rovněž potkáte velice podobné tvary.

Samotná konstrukce poměrně rychle odhalila další dvě slabiny kumulativních střel (kromě potřeby bouchnout v přesné vzdálenosti od pancíře): Za prvé, i tankové – nejenom ruční - kumulativní granáty musí mít přední část se zapalovačem z měkkého materiálu. To proto, aby nebránila zformování úzkého proudu plynů a tlouku a jejich průniku k pancíři. A za druhé, pokud onen malý nárazový zapalovač při nárazu nic nepotká – granát selže. Nejlépe to pochopili ruští tankisté, kteří se s těmito zbraněmi potkávali už dlouho. Některé prameny uvádějí, že v německých městech měly na svědomí až 70% ztrát na ruské obrněné technice. Proto na mnoha jejich tancích z konce války můžete vidět takovéto improvizované sítě:

Na západní frontě spíše vítězily pověry, než praktický ruský přístup. Zpočátku spojenecké ztráty zapříčiněné ručními protitankovými zbraněmi nebyly nijak vysoké. V německých městech se to ale také změnilo. Britové například uváděli, že v Normadii mohly za 6% ztrát, v Německu už ale toto číslo stouplo na 36%. Spousta tankistů si tak začala „pomáhat“ například připevňováním klád na boky tanků. Ve hře to předvádí prémiový tank ze stejnojmenného filmu Fury (Železná srdce).

Vtip byl v tom, že Američané účinky této „ochrany“ testovali – a zjistili, že spíše škodí. Sice přivedly nálož předčasně k výbuchu, ale pro tlouk to měkké dřevo nepředstavovalo žádnou překážku. Přitom ale bránilo rozptylu průrazného paprsku, takže nakonec granát penetroval dokonce o chlup lépe. Generál Patton proto prý uvažoval o jejich zákazu, ale nakonec přišel k závěru, že když se tak posádky cítí bezpečněji, nakonec bojují s větším sebevědomím – a tedy vlastně účinněji.

Co ovšem nakonec bylo oficiálně zakázáno, bylo obkládání tanků pytli s pískem. Ty dokázaly do té míry přetížit pojezdové ústrojí, že stačila nějaká větší nerovnost - a něco se urvalo. To ovšem nemohlo omezit kreativitu tankistů, kteří se – zejména v Shermanech – necítili zrovna nezranitelně. Důkazem je i následující fotografie z roku 1945, kde si posádka „vylepšila“ čelní pancíř své M4 dokonce vrstvou betonu:

Když se Američané poprvé v masovém měřítkem potkali s ruským „erpégéčkem“ ve Vietnamu, celá situace se opakovala. Jejich tanky a transportéry ještě měly jednoduchý pancíř, který papírové penetraci 300mm rozhodně nedokázal odolávat. A tak se dožily renesance ony „klece“. Hned od počátku dokázaly způsobit selhání asi poloviny všech střel. Důvod je prostý a už jsme jej naznačili: pokud zapalovač mine mříž, ta díky měkkému předku granátu samotnou hlavici ze zbytku střely doslova „oholí“. Dobře je to vidět i na následujícím obrázku ze současnosti, kde americký voják z mříže vytahuje zbytky granátu RPG. Ta kovová tyčka je vlastně jenom zbytek raketového motoru s křidélky. Hlavice je fuč a nikde ani známka po explozi:

I když k explozi dojde, stejně jako v případě plného představného pancíře se tak stane mimo ideální vzdálenost a navíc, mříže mají tendenci paprsek rozptýlit. Jde o tak účinné řešení, že Němci jej v současnosti nabízejí jako doplňkovou výbavu pro svůj Leopard 2 a dá se vidět na některých verzích amerických Abramsů. A to i přesto, že jejich základní pancíř RPG odolává úplně v pohodě.

Abychom u klecového pancéřování nezapomněli na náš už oblíbený projektil HESH: jak už jistě tušíte, mřížoví ho může (a ve hře by i mělo) úplně neutralizovat. Nakrájený dort s rozbuškou na jediném kousku snad nepotřebuje víc rozmazávat… ;-)

No a na úplný závěr extra patriotická douška k důvodům, proč by ty klece, co jsou ve hře, měly fungovat: